Rozsudok – Spotrebiteľské zmluvy ,
Prvostupňové nenapadnuté opravnými prostriedkami Judgement was issued on Monday, March 30, 2026

Súd: Okresný súd Prešov
Spisová značka: 18Csp/150/2025

Identifikačné číslo súdneho spisu: 8125209488
Dátum vydania rozhodnutia: 30. 03. 2026
Meno a priezvisko sudcu, VSÚ: JUDr. Dominika Vitteková PhD.

ECLI: ECLI:SK:OSPO:2026:8125209488.3

ROZSUDOK V MENE

SLOVENSKEJ REPUBLIKY

Okresný súd Prešov sudkyňou JUDr. Dominikou Vittekovou PhD., v spore žalobcu: Dopravný podnik

mesta Košice, akciová spoločnosť, so sídlom A. B. X, XXX XX C., IČO: 31 701 914, právne zastúpeného
advokátskou kanceláriou JUDr. Peter Frajt, advokát, s.r.o., so sídlom Garbiarska č. 5, 040 01 Košice,
IČO: 47 240 369, proti žalovanému: D. E., nar. XX.X.XXXX, bytom F. XX, XXX XX G., o zaplatenie 61
eur s príslušenstvom, takto

r o z h o d o l :

I. Žalovaný j e p o v i n n ý zaplatiť žalobcovi sumu 61 eur spolu s úrokom z omeškania vo výške 5%
ročne zo sumy 61 eur od 28.11.2024 do zaplatenia, do 3 dní od právoplatnosti rozsudku.

II. Žalovaný je p o v i n n ý nahradiť žalobcovi trovy konania v rozsahu 78/87 %, o ktorých výške bude
rozhodnuté samostatným uznesením po právoplatnosti rozsudku.

o d ô v o d n e n i e :

1. Žalobca žalobou zo dňa 14.11.2025 uplatnil proti žalovanej nárok na zaplatenie sumy 61 eur s
príslušenstvom. Uplatnený nárok odôvodnil tým, že žalovaný sa pri cestovaní dopravným prostriedkom
žalobcu dňa 27.11.2024 nepreukázal platným cestovným lístkom. Žalobca (kontrolný pracovník) mu
preto v súlade s § 12 a § 14 zákona č. 56/2012 Z. z. o cestnej doprave, resp. § 8 zákona č. 514/2009
Z. z. o doprave na dráhach a v súlade s platným prepravným poriadkom a Tarifou DPMK, a.s. uložil
zaplatiť cestovné 1 eur a sankčnú úhradu (prirážku) pri nepreukázaní sa platným cestovným lístkom 60

eur spolu vo výške 61 eur. Žalovaný túto sumu napriek písomnej upomienke dodnes neuhradil.

2. Žalovaný sa k podanej žalobe nevyjadril. Zásielka doručovaná na adresu jeho trvalého pobytu
sa vrátila súdu ako neprevzatá v odbernej lehote. Z vyjadrenia ÚPSVAR-u bola zistené doručovacia
Herlianska30,naadresektorejsapodľavyjadrenieOOPZdlhšiudobunezdržiava.Pretosúdpostupujúc
podľa § 116 CSP po nezistení inej adresy žalovaného zverejnil oznámenie o podanej žalobe na úradnej
tabuli súdu a webovej stránke súdu dňa 24.2.2026. Žalobu súd považoval za doručenú žalovanému po

15 dňoch od zverejnenia bez ohľadu na to, či sa o nej žalovaný dozvedel. Všetky ďalšie písomnosti
súd už žalovanému doručuje s poukazom na § 116 ods. 3 CSP na jeho adresu evidovanú v registri
obyvateľov (§ 106 ods. 1 písm. a/ CSP).

3. S poukazom na uvedené bol dňa 15.12.2025 vydaný platobný rozkaz zrušený uznesením č.k. 18Csp
150/2022-39 z 24.2.2026, keďže ho nebolo možné doručiť žalovanému do vlastných rúk.

4. Podľa § 297, veta druhá, písm. b) zákona č. 160/2015 Z.z. Civilného sporového poriadku (ďalej len
„CSP“), pojednávanie nie je potrebné nariaďovať, ak ide iba o otázku jednoduchého právneho posúdenia
veci, skutkové tvrdenia strán nie sú sporné a hodnota sporu bez príslušenstva neprevyšuje 1.000 eur.5. Keďže v tomto prípade bolo predmetom konania zaplatenie sumy 61 eur, išlo o otázku jednoduchého
právneho posúdenia a skutkové tvrdenia strán neboli sporné, súd na prejednanie sporu v súlade s §
297 písm. b/ CSP nenariadil pojednávanie a v zmysle § 219 ods. 3 CSP rozsudok verejne vyhlásil dňa

30.3.2026 o 8.25 hod. Miesto a čas verejného vyhlásenia rozsudku bolo oznámené na úradnej tabuli
súdu a webovej stránke súdu od 12.3.2026.

6. Súd vykonal dokazovanie listinnými dôkazmi nachádzajúcimi sa v spise a zistil tento skutkový stav:

7. Žalovaný cestoval dopravným prostriedkom žalobcu dňa 27.11.2024 o 7.33 hod. na linke 3 a
nepreukázal sa platným cestovným lístkom. Žalobca uložil žalovanej zaplatiť cestovné vo výške 1
eur a sankčnú úhradu (prirážku) pri nepreukázaní sa platným cestovným lístkom vo výške 60 eur, spolu
61 eura.

8. Zistený skutkový stav súd takto právne posúdil:

Podľa § 760 zákona č. 40/1964 Zb. Občianskeho zákonníka (ďalej len „OZ“), zmluvou o preprave osôb
vzniká cestujúcemu, ktorý za určené cestovné použije dopravný prostriedok, právo, aby ho dopravca
prepravil do miesta určenia riadne a včas.

Podľa § 761 OZ, dopravca je povinný starať sa pri preprave najmä o bezpečnosť a pohodlie cestujúcich
a pri hromadnej preprave im umožniť používanie spoločenských a kultúrnych zariadení. Podrobnosti
upravia prepravné poriadky.

Podľa § 12 ods. 1, 2 zákona č. 56/2012 Z.z. o cestnej doprave v znení neskorších zmien a doplnkov

(ďalej len „zákon o cestnej doprave“) Dopravca je pred začatím prepravy a počas nej oprávnený
prostredníctvom vodiča alebo iného člena osádky autobusu, revízora alebo zamestnanca povereného
organizáciou prepravy (ďalej len "dispečer") dávať pokyny a príkazy cestujúcim na účel zaistenia ich
bezpečnosti alebo bezpečnosti a plynulosti cestnej premávky, ktorí sú povinní ich uposlúchnuť.

Vodič, iný člen osádky autobusu a revízor sú oprávnení

a) vylúčiť z prepravy cestujúceho, ktorý napriek upozorneniu neuposlúchne pokyn alebo príkaz podľa
odseku 1, poruší povinnosť podľa prepravného poriadku, neoprávnene sa zdržiava v autobuse, svojím
správaním ohrozuje bezpečnosť prepravy, narúša pokojnú a pohodlnú jazdu autobusu, znečistí autobus

alebo obťažuje cestujúcich, ako aj osobu nespôsobilú na prepravu podľa prepravného poriadku,

b) uložiť cestujúcemu, ktorý sa nepreukáže platným cestovným lístkom, povinnosť zaplatiť cestovné a
sankčnú úhradu, alebo preukázať svoju totožnosť a poskytnúť údaje potrebné na vymáhanie cestovného
a sankčnej úhrady podľa § 14 ods. 2,

c) vylúčiť z prepravy cestovnú batožinu, príručnú batožinu cestujúceho alebo jeho živé spoločenské
zviera, ak sú prekážkou bezpečnej prepravy alebo pokojnej a pohodlnej prepravy, najmä ak obťažujú
cestujúcich alebo ak to neumožňujú prepravné podmienky, najmä obsaditeľnosť autobusu.

Podľa § 14 ods. 1 zákona o cestnej doprave, cestujúci je povinný zaplatiť cestovné a na výzvu vodiča,
iného člena osádky autobusu alebo revízora preukázať sa platným cestovným lístkom.

Podľa § 14 ods. 2 zákona o cestnej doprave, ak sa pri kontrole cestovných lístkov v autobuse alebo
bezprostredne po vystúpení z neho na zastávke cestujúci nepreukáže vodičovi, inému členovi osádky

autobusu alebo revízorovi na jeho výzvu platným cestovným lístkom, je povinný na mieste zaplatiť
cestovné a sankčnú úhradu podľa tarify; inak je povinný poskytnúť identifikačné údaje na vymáhanie
cestovného a sankčnej úhrady v rozsahu meno a priezvisko, dátum narodenia, adresa trvalého pobytu,
číslo občianskeho preukazu alebo iného dokladu totožnosti. Ak ide o maloletého, zisťujú sa identifikačné
údaje aj o jeho zákonnom zástupcovi.

Podľa § 16 ods. 1 zákona o cestnej doprave, potvrdením o uzatvorení zmluvy o preprave osôb a o
zaplatení cestovného je cestovný lístok v papierovej podobe alebo v elektronickej podobe. Cestovný
lístok v papierovej podobe obsahuje obchodné meno dopravcu, jeho identifikačné číslo a daňovéidentifikačné číslo, druh cestovného lístka, čas jeho platnosti, prevádzkový rozsah a sumu zaplateného
cestovného. Ďalšie údaje, ako aj tvar cestovného lístka a spôsob jeho vydávania podrobnejšie určí
prepravný poriadok po zohľadnení predpisov o účtovníctve a o dani z pridanej hodnoty.

Podľa § 16 ods.4 zákona o cestnej doprave, cestujúci je povinný

a) mať platný cestovný lístok pri nastupovaní do autobusu, ak ho vydala výdajňa cestovných lístkov
mimo autobusu alebo ak ide o cestovný lístok vo forme aktivovaného elektronického média,

b) kúpiť si cestovný lístok bezprostredne po nastúpení do autobusu, ak cestovný lístok vydáva vodič
alebo iný člen osádky autobusu,
c) označiť si cestovný lístok v označovacom zariadení autobusu bezprostredne po nastúpení do
autobusu, ak ide o cestovný lístok, ktorého platnosť sa začína až jeho označením.

Podľa § 17 ods. 1,2,3 zákona o cestnej doprave, tarifa upravuje

a) sadzby základného cestovného a príplatkov k nim,
b) sadzby cestovného pre všetky skupiny cestujúcich a psa so špeciálnym výcvikom,
c) ceny za prepravu cestovnej batožiny, živých spoločenských zvierat prepravovaných spolu s
cestujúcim,
d) ceny za prepravu autobusových zásielok,

e) sadzbu sankčnej úhrady podľa odseku 2 a
f) podmienky, za ktorých sa sadzby cestovného a ostatných cien uplatňujú.

Sankčnú úhradu pri nepreukázaní sa platným cestovným lístkom určí dopravca najviac do stonásobku
základného cestovného bez príplatkov.

Dopravca je povinný zverejniť tarifu na svojom webovom sídle a zabezpečiť, aby sa aspoň základné
údaje sprístupnili verejnosti v cestovnom poriadku, a ak je to možné, aj v priestoroch autobusovej stanice
a v autobusoch, a aby osádka autobusu a revízori boli schopní informovať cestujúcich o sadzbách a
ostatných cenách pred začatím prepravy a počas nej.

Podľa § 517 ods. 2 OZ, ak ide o omeškanie s plnením peňažného dlhu, má veriteľ právo požadovať od
dlžníkapopriplneníúrokyzomeškania,akniejepodľatohtozákonapovinnýplatiťpoplatokzomeškania,
výšku úrokov z omeškania a poplatku z omeškania ustanovuje vykonávací predpis.

Podľa § 3 nariadenia vlády č. 87/1995 Z.z., ktorým sa vykonávajú niektoré ustanovenia Občianskeho
zákonníka, výška úrokov z omeškania je o päť percentuálnych bodov vyššia ako základná úroková
sadzba Európskej centrálnej banky2) platná k prvému dňu omeškania s plnením peňažného dlhu.

9. Listinnými dôkazmi bolo preukázané, že žalovaný cestoval dopravným prostriedkom žalobcu dňa

27.11.2024 a na výzvu sa nepreukázal platným cestovným lístkom alebo iným platným cestovným
dokladom, preto žalobcovi vznikla pohľadávka voči žalovanému vo výške 61 eur. Vzhľadom na
oprávnený nárok žalobcu súd zaviazal žalovaného na zaplatenie sumy 61 eur (prirážka a cena
cestovného lístka). Keďže žalovaný sa so splnením svojho záväzku dostal do omeškania a žalobca
si uplatnil aj úrok z omeškania vo výške 5% ročne od 28.11.2024, t.j. odo dňa nasledujúceho, kedy

žalovaná cestovala bez cestovného lístka, súd tento úrok z omeškania žalobcovi priznal.

10. O nároku na náhradu trov konania súd rozhodol podľa § 262 ods. 1 a § 255 ods. 1 a § 257 CSP tak,
že posudzujúc uplatnený nárok ako drobný spor, aplikoval dôvody hodné osobitného zreteľa a priznal
žalobcovi nárok na náhradu trov konania voči žalovanému vo výške 78,87% vychádzajúc z týchto

právnych úvah.

11. Zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok (ďalej len „OSP“) ako civilný predpis účinný do
31.5.2016 upravoval otázku náhrady trov konania v drobných sporoch v tomto znení cit.: „Ak sú trovy
konania v drobných sporoch neprimerané voči pohľadávke, môže ich súd nepriznať alebo znížiť.“ Aj keď

C.s.p. takéto ustanovenia nemá, podľa názoru súdu neprimerané trovy voči pohľadávke možno znížiť
aj v zmysle ust. § 257 C.s.p..
12. Uvedenému názoru svedčí názor právnej vedy, v zmysle ktorého dôvody hodné osobitného zreteľa
budú naďalej generálnym dôvodom pre nepriznanie náhrady trov konania; pričom nový § 257 C.s.p. jeformulovaný podstatne všeobecnejšie než § 150 ods. 1 a 2 OSP a vytvára väčší priestor na voľnú úvahu
súdu (porov. Sedlačko F.: Rekodifikácia civilného procesného práva: Trovy konania a ich náhrada in
Bulletin advokácie SAK č.3/2016 str. 4). Rovnako zníženie trov konania uplatnením moderačného práva

súdu podľa § 257 C.s.p. plynie z judikatúry Ústavného súdu Slovenskej republiky: Napriek doslovnému
zneniu ustanovenia § 257 Civilného sporového poriadku nepriznanie sa môže týkať všetkých trov alebo
len ich časti (nález Ústavného súdu SR z 18. júla 2018, sp. zn. I. ÚS 153/2018).

13. Pokiaľ ide o aplikáciu ust. § 257 C.s.p. pri bagateľných (drobných) sporoch, v tomto smere súd

poukazuje na uznesenie Ústavného súdu SR sp. zn. II. ÚS 29/2020, ktorý nevidel prvky porušenia
spravodlivého súdneho konania, ak súd za účinnosti C.s.p. pri rozhodovaní o nároku na náhradu trov
konania zohľadnil, že išlo o drobný spor.

14. Nemali by byť žiadne pochybnosti, že nárok vo výške 61 eur možno považovať za bagateľný
(drobný) spor. Rovnako niet pochybností o tom, že predmetný spor je typickou formulárovou žalobou,

kde prevažuje administratívny prvok pri jej koncipovaní.

15. Vo vzťahu k výške trov konania v bagateľných (drobných) sporoch súd poukazuje na túto judikatúru.

16. „V souvislosti s projednávaným případem je třeba se předně vypořádat s námitkou vedlejšího

účastníka řízení, podle něhož se v dané věci jedná o bagatelní spor, a tudíž nelze dospět k závěru, že by
rozhodnutím městského soudu mohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Čtvrtý senát Ústavního soudu v minulosti opakovaně dovodil, že hodnotové omezení přípustnosti
opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti. (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS
101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, IV. ÚS 336/02,IV. ÚS 2652/11a další, dostupná stejně jako

řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). V tomto konkrétním
případě však nespatřuje Ústavní soud za primární posouzení absolutní výše nákladů, byť bagatelních,
ale nepoměr mezi žalovanou částkou a souvisejícími náklady řízení, které dosáhly více než stonásobku
žalované částky. Tento nález je tak třeba vnímat jako systémové rozhodnutí, jímž má být podpořena
a současně utvrzena stávající nákladová judikatura Ústavního soudu v obdobných věcech, srov. např.

nález sp. zn. I. ÚS 3923/11, I. ÚS 988/12 a sp. zn. 988/12 (odst. 32).

Vymáhání regulačních poplatků je pro nemocniční zařízení nepochybně okrajovou záležitostí a není
těžkéuvěřitjejímutvrzení,žejejichvymáháníjepronizatěžující.Jenepochybné,ženemocničnízařízení
velikosti fakultní nemocnice má své právní oddělení, které by mělo být schopno zajišťovat běžnou právní

agendu související s chodem nemocnice. To, zda i přes uvedenou skutečnost nemocnice zvolí jako
svého právního zástupce advokáta, je na jejím uvážení a nelze jí v tom bránit. Na druhou stranu je
v případě tzv. formulářových žalob povinností obecného soudu postupovat při stanovení výše účelně
vynaložených nákladů v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, příp. I. ÚS 988/12.
Což se však v předmětném případě nestalo.

Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 195/11 konstatoval, že v případě fakultní nemocnice se
jedná o subjekt hospodařící s majetkem státu, který je do jisté míry napojený na státní rozpočet, čemuž
by měly odpovídat i nástroje zvolené k vymáhání regulačních poplatků. V citovaném nálezu Ústavní
soud k právnímu zastoupení fakultní nemocnice advokátem mimo jiné uvedl, že "Ústavní soud dal ve

svýchnálezech,stěžovatelemcitovaných,najevo,žepodobnýpostupzestranyobecnýchsoudůnebude
tolerovat. Pokud takto soudy postupují, na jedné straně tak umožňují plýtvání veřejnými prostředky,
které se prostřednictvím placených právních (či různých tzv. "poradenských") služeb přesouvají do rukou
soukromých subjektů, a na straně druhé tak umožňují vyloženě parazitovat (neúměrným navyšováním o
náklady řízení) na drobných pohledávkách po občanech. Tento postup už nemá s principy spravedlnosti

nic společného." Je tak třeba v zásadě rozlišovat mezi tzv. běžnou právní agendou, související s
každodenním chodem nemocnice a specifickými případy, v nichž nelze na zdravotnickém zařízení dost
dobře požadovat, aby jejich řešení zajišťovala vlastními zaměstnanci.

Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 12. 4. 2012 elektronický platební rozkaz, jímž byla stěžovateli

uložena povinnost uhradit regulační poplatek ve výši 60,- Kč a náklady řízení ve výši 1.592,- Kč. Fakultní
nemocnice podala prostřednictvím advokáta odvolání do nákladů řízení, v němž požadovala uhrazení
částky 6.920,- Kč, které jí byly ústavní stížností napadeným usnesením také přiznány. Multiplikační
efekt podaného odvolání je ve vztahu k nákladům řízení zjevný. Jak vyplývá z vyžádaného soudníhospisu, dotčený advokát v podaném odvolání neuvedl žádnou argumentaci, která by svědčila o tom,
že podaný platební rozkaz nebyl vydán na základě formulářového návrhu nebo že by dané řízení pro
něj představovalo z důkazního či argumentačního hlediska nějakou větší zátěž. Oproti tomu stěžovatel

ve své ústavní stížnosti uvedl, že za situace, kdy již nedisponuje dokladem o zaplacení regulačního
poplatku,bylsivědomsvédůkaznínouzeavevěciodpornepodával.Sportaknepředstavovalzprávního
hlediska složitou causu.

Je nezpochybnitelné, že náplní činnosti nemocničního zařízení jako takového je sice poskytování

nemocniční péče, to ovšem ještě neznamená, že v souvislosti s jejím provozem nemůže fakticky
docházet k situacím, které jsou typické spíše pro společnosti tyjící z odkupu a následného soudního
vymáhání bagatelních pohledávek. Jinými slovy řečeno, ač to jistě není úmyslem vedlejší účastnice a
vymáhání regulačního poplatku je pro ni nepochybně zátěží, fakticky došlo v projednávaném případě
v souvislosti s vybíráním poplatku k neproporcionálnímu nárůstu nákladů řízení pro povinného. Z
elektronického návrhu na vydání platebního rozkazu a celkového charakteru této agendy vyplývá, že se

jedná spíše o činnost administrativní povahy. To však ještě neznamená, jak bylo již shora uvedeno, že
v individuálních případech může i v souvislosti s vybíráním regulačních poplatků nastat situace, kdy by
bylo vhodné využít služeb advokáta, co by právního profesionála. V řízení však nevyšly najevo takové
skutečnosti, které by tento postup odůvodňovaly.

Stran námitky týkající se aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., nutno konstatovat, že se jedná o procesní
ustanovení, jehož užití je výslovně na uvážení obecného soudu. Pokud se tedy, ať již obvodní či
městský soud rozhodl dané ustanovení neaplikovat, není jeho povinností toto jakkoli zdůvodňovat.
Důvodem je zde především ta skutečnost, že ustanovení § 150 o. s. ř. je výjimkou z obecného pravidla a
pokud nedojde k aplikaci této výjimky, platí pravidlo obecné. Jinými slovy řečeno, povinnost odůvodnění

nákladového výroku z úhlu pohledu ustanovení § 150 o. s. ř. by nastala teprve v případě, že by došlo
k jeho aplikaci.

Městský soud v Praze pochybil způsobem zasahujícím do základních práv a svobod stěžovatele, pokud
vyhověl odvolání vedlejší účastnice řízení a přiznal jí náklady soudního řízení v plné výši, neboť tím

porušilprincipproporcionalitymezivýšívymáhanéčástky(60,-Kč)aúčelněvynaloženýchnákladůřízení
(6.920,- Kč).“ (porov. nález Ústavného súdu Českej republiky sp. zn. IV.ÚS 3678/12 zo dňa 18. 12. 2013)

17. „Súd rozhodujúci o priznaní náhrady trov konania podľa § 142 ods. 1 O.s.p. je povinný vždy skúmať

účelnosť vynaložených trov konania uplatnených úspešným účastníkom konania v spore. Účelnosť je
vlastnosť procesu spočívajúca v sledovaní cieľa. Účelnosť spravidla nachádza svoju opodstatnenosť
vtedy,akvychádzazozákonnýchdôvodovaneprekračujeichmedze.Jepretopotrebnérozlišovaťmedzi
právom účastníka konania (fyzickej, právnickej osoby, štátneho orgánu) na právnu pomoc a nárokom
na náhradu trov konania za poskytnutú právnu pomoc. Trovy konania potrebné na účelné vynaloženie

alebo na ochranu práv sa však nemôžu posudzovať ako celok, aj keď účastník má právo na náhradu
trov konania, pretože každý úkon alebo každé plnenie trov treba posudzovať samostatne.“ (porov.
rozhodnutie Najvyššieho súdu Slovenskej republiky vo veci 4 M Cdo 21/2009)

18. „Trovy konania vzniknuté zastupovaním advokátom v tzv. hromadných veciach, kde sa obsah

jednotlivých podaní mení len o aktualizáciu tej-ktorej veci a jej individualizáciu na súdoch v Slovenskej
republike nemožno považovať za trovy nevyhnutne vynaložené na riadne bránenie práva na súde. V
takomto prípade zastupovanie advokátom nezodpovedá účelu, ktorý sleduje procesné právo inštitútom
zastupovania advokátom v súdnom konaní. Treba súhlasiť s názorom, že právo na právnu pomoc a
náhrada trov konania sú dve rozdielne veci, ktoré síce spolu súvisia, avšak nie sú neoddeliteľné. Právo

na náhradu trov konania (včítane tých, ktoré vznikli v súvislosti so zastupovaním advokátom) totiž závisí
od iných predpokladov než možnosť nechať sa zastupovať advokátom. Správnosť tohto názoru možno
dokumentovať aj tými súdnymi konaniami, v ktorých sa účastníkom náhrada trov konania nepriznáva
(napr. rozvod manželstva, kde žiaden z účastníkov nemá právo na náhradu trov konania a ďalšími) a
účastníci konania pritom majú právo nechať sa v súdnom konaní zastupovať. Ak teda súd neprizná

náhradu trov konania úspešnému účastníkovi, keď dospeje k záveru, že trovy nevynaložil účelne, nejde
o porušenie práva na právnu pomoc. Vedľajší účastník sa preto mohol dať zastupovať v súdnom konaní
advokátom, avšak trovy ktoré vynaložil v tejto súvislosti nemožno považovať za trovy účelné. Pokiaľ
teda súdy nižších stupňov dospeli k takémuto záveru a vedľajšiemu účastníkovi nepriznali náhradu trovkonania, ich rozhodnutia (v tomto smere) sú správne.“ (porov. rozhodnutie Najvyššieho súdu Slovenskej
republiky vo veci 4 M Cdo 21/2009)

19. Ústavní soud neshledal, že by v této věci došlo k jakémukoli porušení obecného, natožpak ústavně
zaručeného základního práva. Naopak celkový postup stěžovatele v řízení před obecnými soudy, a
zejména pak argumentace v ústavní stížnosti (podané navíc ve zcela bagatelní věci), svědčí o jeho
bezohlednosti, která již nemá nic společného s řádným uplatňováním práva zákonnými prostředky.
Jedná se v podstatě o parazitování na drobných pohledávkách vůči občanům, které jsou uměle

"nafukovány" do nesmyslné výše, za účelem zajištění snadného výdělku. Takovýto postup tedy právem
nebyl, ve zkoumané věci, ze strany obecných soudů tolerován. (porov. Ústavného súdu Českej republiky
vo veci I. ÚS 1325/11, tiež I. ÚS 44/12, I. ÚS 996/2012)

20. „Právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta
nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně

vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky.

Relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně,
s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše nákladů v tzv.
formulářových žalobách, kdy je vedle obecně použitelných obratů prováděna jen konkretizace osobních

údajů žalované strany, čísla linky prostředku hromadné dopravy, data jízdy, variabilního symbolu tzv.
hlášenky revizora a kopie této listiny.

Pokud by obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně
vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky, porušil by svým postupem právo na

spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tím spíše pokud takové okolnosti neúspěšná
strana namítala (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3011/11). Relevantní
okolnosti však nelze toliko slovně zohlednit, nýbrž je třeba je rovněž vyhodnotit ústavně konformním
způsobem, tedy racionálně a srozumitelně.

Právě této povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí nedostál. Jeho závěru, že žalující stranou
podaný návrh nelze hodnotit jako tzv. formulářovou žalobu, neboť obsahuje konkrétní žalobní tvrzení,
nemůže Ústavní soud přisvědčit ani při maximální zdrženlivosti stran prosazování svého vlastního
hodnocení dílčích skutečností posuzovaného řízení. Jak vyplývá ze spisového materiálu, lze z obsahu
původního návrhu považovat, vedle osobních údajů stěžovatelky, za konkrétní žalobní tvrzení pouze

uvedení linky hromadné dopravy, kterou stěžovatelka měla cestovat bez platného dokladu, datum, kdy
se tak mělo stát, variabilní symbol tzv. hlášenky revizora a kopii této listiny. Všechny ostatní údaje a
tvrzení lze považovat za obecně uplatnitelná ve všech obdobných sporech, kterých žalující strana musí
jako provozovatel hromadné dopravy v krajském městě vést dlouhou řadu. Tak je v judikatuře Ústavního
soudu chápána formulářová žaloba (srov. např. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012

sp. zn. I. ÚS 3923/11). Uvedený skutkový závěr krajského soudu lze proto považovat za tzv. extrémně
rozporný s provedenými důkazy, neboť jej při žádné rozumné interpretaci nelze považovat za správný.
Toto hodnocení je přitom v zásadě jediným konkrétním tvrzením, o nějž krajský soud opírá svůj závěr o
účelnosti nákladů vynaložených žalující stranou za právní zastoupení. Zbytek odůvodnění představuje
toliko argumentace obecnými právními principy, dle nichž "žalující má právo domáhat se svého nároku u

soudu a využít k tomu služeb advokáta". Taková tvrzení nelze nijak zpochybnit, nejsou však bez dalšího
dle Ústavního soudu jakkoliv relevantní pro posouzení účelnosti účastníkem vynaložených nákladů
řízení. Kritérium účelnosti je přitom pro přiznání náhrady nákladů řízení zcela klíčové, přičemž Ústavní
soud ve výše zmíněné ustálené judikatuře opakuje názor, že soudní vymáhání bagatelních pohledávek
nenímožnébrátjakovpodstatěbezpracnýzpůsobgenerovánínepřiměřenéhozisku,aťužspolečnostmi

zabývajícími se skupováním pohledávek, či právních zástupců napojených na společnosti, které se
vymáháním bagatelních pohledávek zabývají v podstatě denně.“ (porov. Ústavný súd Českej republiky
vo veci sp. zn. III. ÚS 2985/14).
21. „110. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 se Ústavní soud zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a
odměny advokáta u tzv. formulářových žalob v pásmu bagatelnosti. Ústavní soud konstatoval, že soudy

i v řízení o peněžitém plnění do 10 000 Kč musí při rozhodování o náhradě nákladů řízení ctít zásadu
úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla
právo na náhradu nákladů řízení. To však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne "mechanicky".
Naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání činepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů a jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz
§ 151 odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. a z něj výjimku uvedenou v části věty za středníkem). V
uvedenémnálezuÚstavnísouddálevyslovil,žezvolí-liobecnésoudypřirozhodováníonáhraděnákladů

řízení výjimečný postup, pro nějž mají zákonnou oporu, při němž stále vycházejí ze zásady úspěchu
ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim nelze z hlediska ochrany ústavním
pořádkem zaručených práv a svobod nic vytknout. 111. Ústavní soud v uvedeném nálezu poukázal na
to, že musel přistoupit ke sjednocení judikatury obecných soudů formou nálezu, neboť v tzv. bagatelních
věcech stran výroků o náhradě nákladů řízení neexistuje jiný orgán, který by tak mohl závazným

způsobem učinit. V takovém řízení, jež je zahájeno "formulářovou" žalobou, nárok je uplatňován vůči
spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky
vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem, pak s ohledem na nutnost dodržení
principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a výší náhrady nákladů je spravedlivé, aby výše
odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek
vymáhané jistiny.“ (nález Ústavného súdu Českej republiky sp. zn. PL. ÚS 25/12)

22. Predmetný spor je stereotypnou právnou agendou, pri ktorej prevažujú prvky administratívnej
činnosti (zmena mena žalovaného, dátum poskytnutia zdravotnej starostlivosti), preto je nevyhnutné
vyhodnocovať primeranosť a účelnosť trov právneho zastúpenia a zvážiť vynaložené finančné a
personálne úsilie žalobcu prostredníctvom jeho právneho zástupcu.

23. Uplatnená pohľadávka je vo výške 61 eur. Žalobca si uplatnil trovy právneho zastúpenia vo výške
77,34 eur, čo prevyšuje jedennásobok uplatnenej pohľadávky, teda nemali by byť s poukazom na vyššie
citovanú judikatúru pochybnosti o ich neprimeranosti. Bolo preto dôvodné ich výšku primerane znížiť
a zohľadniť účelné náklady spojené s podaním formulárovej žaloby.

24. Súd považuje za spravodlivé priznanie nároku na náhradu trov konania pozostávajúce z trov
právneho zastúpenia do výšky jedennásobku uplatnenej pohľadávky v zmysle vyššie citovanej
judikatúry. Keďže bol žalobca v konaní úspešný, patrí mu aj náhrada zaplateného súdneho poplatku.

25. S poukazom na uvedené rozhodol súd tak, ako je uvedené vo výroku rozsudku.

Poučenie:

Proti tomuto rozsudku je možné podať odvolanie do 15 dní odo dňa jeho doručenia písomne na
Krajský súd v Prešove cestou tunajšieho súdu.

Z odvolania musí byť zjavné, ktorému súdu je určené, kto ho robí, ktorej veci sa týka, čo sa ním
sleduje a musí byť podpísané. Odvolanie musí ďalej obsahovať, proti ktorému rozhodnutiu smeruje, v
akom rozsahu sa napáda, z akých dôvodov sa rozhodnutie považuje za nesprávne (odvolacie dôvody) a
čoho sa odvolateľ domáha (odvolací návrh). Odvolanie treba predložiť s potrebným počtom rovnopisov
tak, aby jeden zostal na súde a každá zo strán dostala jeden rovnopis.

Odvolanie možno odôvodniť len tým, že
a) neboli splnené procesné podmienky,
b) súd nesprávnym procesným postupom znemožnil strane, aby uskutočňovala jej patriace procesné
práva v takej miere, že došlo k porušeniu práva na spravodlivý proces,

c) rozhodoval vylúčený sudca alebo nesprávne obsadený súd,
d) konanie má inú vadu, ktorá mohla mať za následok nesprávne rozhodnutie vo veci,
e) súd prvej inštancie nevykonal navrhnuté dôkazy, potrebné na zistenie rozhodujúcich skutočností,
f) súd prvej inštancie dospel na základe vykonaných dôkazov k nesprávnym skutkovým zisteniam,
g) zistený skutkový stav neobstojí, pretože sú prípustné ďalšie prostriedky procesnej obrany alebo ďalšie

prostriedky procesného útoku, ktoré neboli uplatnené, alebo
h) rozhodnutie súdu prvej inštancie vychádza z nesprávneho právneho posúdenia veci.

Ak povinný dobrovoľne nesplní, čo mu ukladá vykonateľné rozhodnutie, oprávnený môže podať návrh
na vykonanie exekúcie podľa osobitného zákona (zákon č. 233/1995 Z. z. o súdnych exekútoroch

a exekučnej činnosti v znení neskorších predpisov).Ak povinný dobrovoľne nesplní, čo mu ukladá vykonateľné rozhodnutie, pri ktorom vznikla poplatková
povinnosť zaplatiť súdne poplatky, trovy trestného konania, pokuty, svedočné, znalečné a iné
náklady súdneho konania, vedie sa výkon rozhodnutia z úradnej moci (zákon č. 65/2001 Z.z. o správe

a vymáhaní súdnych pohľadávok v znení neskorších predpisov).