Rozsudok Rozhodnutie bolo vynesené dňa pondelok 25. január 2016

Súd: Okresný súd Prešov
Spisová značka: 9C/191/2015

Identifikačné číslo súdneho spisu: 8115211069
Dátum vydania rozhodnutia: 25. 01. 2016
Meno a priezvisko sudcu, VSÚ: JUDr. Rastislav Sikorjak

ECLI: ECLI:SK:OSPO:2016:8115211069.5

ROZSUDOK V MENE

SLOVENSKEJ REPUBLIKY

Okresný súd Prešov samosudcom JUDr. Rastislavom Sikorjakom v právnej veci žalobcu: O. L., nar.

XX.XX.XXXX,bytomM.X,XXXXXF.,právnezastúpenéhoJUDr.BranislavKahanec,advokát,sosídlom
Vajanského 33, 080 01 Prešov, proti žalovanému: X. L., nar. XX.XX.XXXX, bytom F. XX, XXX XX X.,
právne zastúpeného Mgr. Anna Angelovičová, advokátka, so sídlom Slánska 20A, 080 06 Prešov,, o
určenie výživného pre plnoleté dieťa, takto

r o z h o d o l :

I. Žalovaný je povinný zaplatiť žalobcovi výživné za obdobie od 01.05.2015 do 30.06.2015 vo výške 150
€ mesačne, teda spolu 300 €, a to do 3 dní odo dňa právoplatnosti tohto rozsudku.

II. V prevyšujúcej časti žalobu zamieta.

III. O náhrade trov konania bude rozhodnuté v lehote 30 dní odo dňa právoplatnosti rozhodnutia vo veci
samej.

o d ô v o d n e n i e :

Návrhom doručeným súdu sa žalobca domáhal na žalovanom ako svojom otcovi platenia výživného vo
výške 200 € od 01.05.2015.
Žalobca uviedol, že v čase podania návrhu je študentom strednej školy a následne od 01.09.2015
začal navštevovať jednoročný kurz cudzieho jazyka v kombinácii s dennou formou odbornej prípravy na

štúdium na českých vysokých školách.

Podľa § 62 ods.1 zákona č. 36/2005 Z.z. o rodine (ďalej len zákon o rodine) plnenie vyživovacej
povinnosti rodičov k deťom je ich zákonná povinnosť, ktorá trvá do času, kým deti nie sú schopné samé
sa živiť.
Podľa § 62 ods.2 zákona o rodine obaja rodičia prispievajú na výživu svojich detí podľa svojich
schopností, možností a majetkových pomerov. Dieťa má právo podieľať sa na životnej úrovni rodičov.

Podľa § 62 ods.4 zákona o rodine pri určení rozsahu vyživovacej povinnosti súd prihliada na to, ktorý z
rodičov a v akej miere sa o dieťa osobne stará. Ak rodičia žijú spolu, prihliadne súd aj na starostlivosť
rodičov o domácnosť.
Podľa § 62 ods.5 zákona o rodine výživné má prednosť pred inými výdavkami rodičov. Pri skúmaní
schopností, možností a majetkových pomerov povinného rodiča súd neberie do úvahy výdavky
povinného rodiča, ktoré nie je nevyhnutné vynaložiť.
Podľa § 75 ods.1 zákona o rodine pri určení výživného prihliadne súd na odôvodnené potreby

oprávneného, ako aj na schopnosti, možnosti a majetkové pomery povinného. Na schopnosti, možnosti
a majetkové pomery povinného prihliadne súd aj vtedy, ak sa povinný vzdá bez dôležitého dôvodu
výhodnejšieho zamestnania, zárobku, majetkového prospechu; rovnako prihliadne aj na neprimerané
majetkové riziká, ktoré povinný na seba berie.Podľa § 77 ods.1 zákona o rodine právo na výživné sa nepremlčuje. Možno ho však priznať len odo
dňa začatia súdneho konania. Výživné pre maloleté dieťa možno priznať najdlhšie na dobu troch rokov
spätne odo dňa začatia konania, ak sú na to dôvody hodné osobitného zreteľa.

V priebehu konania došlo medzi účastníkmi konania k zhode o výške výživného za obdobie štúdia
žalobcu na strednej škole v mesiacoch 05/2015 - 06/2015 na sumu 150 € mesačne. Vychádzajúc zo
zhodných prejavov vôle žalobcu a žalovaného priznal súd bez ďalšieho výživné za uvedené obdobie v
celkovej výške 300 €.

Výživné za čas od 01.07.2015.
Medzi účastníkmi konania zostalo sporné obdobie po ukončení strednej školy, kde žalobca požadoval
výživné v súvislosti s návštevou vyššie uvedeného kurzu, pričom žalovaný s výživným pre toto obdobie
nesúhlasil.
V ďalšej časti odôvodnenia poukazuje súd na rozhodnutie ÚS ČR, ktorý pri obdobnej právnej úprave
výživného ako je v SR, prijal závery, s ktorými sa procesný súd stotožňuje a uplatňuje ich aj na

prejednávanú vec.
Podľa nálezu Ústavného súdu ČR z 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14 - „Vyživovací povinnost
rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit.
Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv.
stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon, "neschopnost sám se živit". Jak přitom plyne z

důvodové zprávy k ustanovení § 911 občanského zákoníku, „zásadní podmínkou přiznání výživného je
potřeba oprávněného, jeho neschopnost sám se o sebe - pokud jde o výživu - postarat. Jako dosud je
tu omezení pravidlem dobrých mravů.
Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným
vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z

majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb (blíže viz např.
M. Holub a kol.: Zákon o rodině s komentářem, 9. vyd., LEGES, 2011, str. 314 a násl.). Jak konstatoval
Ústavní soud [nález sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277)], „schopnost
samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to
jak hmotné, kulturní a další, včetně bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem

finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí.“
V nyní projednávaném případě bylo obecnými soudy rozhodováno o vyživovací povinnosti otce ve
vztahu ke zletilému synovi (věk 23 let). V těchto případech má Ústavní soud za to, že obecné soudy musí
velmi bedlivě hodnotit samotnou existenci této vyživovací povinnosti a její výše. Je sice nepochybně
pravda, že samotné dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní

význam. Současně je však z logiky věci zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména
mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i
podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně
získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky); a dítěte (resp. osoby) zletilého, u něhož
by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se

samozřejmě nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání.
V dané věci vycházely obecné soudy z toho, že tou okolností, která vedlejšímu účastníkovi neumožňuje
živit se sám a odůvodňuje proto další existenci a dokonce zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele,
je studium na střední škole.
K tomu Ústavní soud uvádí, že apriori pochopitelně nevylučuje, že studium zletilého dítěte na střední,

případněvysoké,škole,představujeokolnost,odnížsebudeodvíjetvyživovacípovinnostrodičů.Rodiče
jsou totiž odpovědni za všestranný rozvoj svých dětí, a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to,
aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se
může náležitě uplatnit (viz M. Holub, cit. d., str. 317). Je však vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě
zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Toto studium by

totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést
k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3
Listiny). Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat
nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení
kvalifikace dítěte [viz např. studium na konzervatoři, na kterou se student nepřipravuje v klasickém

systému vzdělávání - blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 2623/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 73/57 SbNU 9)]. Nemělo
by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze takzvaně „prodlužovala
mládí“. Jak nedávno Ústavní soud uvedl (usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1247/13), „za
situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivěpožadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu
rozvoji dítěte.“
Jinými slovy řečeno, Ústavní soud samozřejmě nehodlá nikterak znevažovat či dokonce zpochybňovat i

vzdělávání vykonávané pouze z důvodu zájmu, a nikoliv jako potenciální přípravu k budoucímu povolání
ve smyslu realizace práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny (se značnou nadsázkou tak lze přisvědčit rčení
ze známého českého filmu, podle něhož „i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále“).
Jako příklad, že vzdělání může být i hodnotou samo o sobě, lze uvést třeba distanční studium ženy-
matky v domácnosti, kterým obohacuje úroveň duchovního bytí a vývoje nejen svou vlastní, ale i svých

dětí. Odlišná je však otázka, zda se i na takovéto „studium pro studium“ vztahuje zákonná a soudně
vymahatelná vyživovací povinnost rodičů. Ústavní soud zastává názor, že nikoliv.
V nyní projednávané věci je přitom třeba obecným soudům vytknout, že se právě těmito otázkami
dostatečně nezabývaly a dostatečně nevypořádaly tvrzení a ani důkazní návrhy stěžovatele.
Pokud totiž v nyní projednávaném případě vedlejší účastník studuje již druhou střední školu, která na
školu předchozí zcela jednoznačně nenavazuje (v prvním případě šlo o obor nástrojař na Střední škole

technické a ve druhém o studium Soukromé obchodní akademie), bylo namístě se zabývat zejména tím,
zda skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání (tzn. např., zda na trhu práce je v daném
regionu větší šance uplatnění pro absolventy obchodní akademie oproti vyučeným nástrojářům); jaké
byly důvody, aby vedlejší účastník studoval soukromou - a tedy školným zatíženou (15.000 Kč ročně) -
střední školu a nikoliv podobně zaměřenou střední školu veřejnou (bezplatnou); zda aktuálně studovaná

škola má odpovídající kvalitu (např. z hlediska uplatnění absolventů) a v neposlední řadě i tím, zda
se tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, tedy zda nedosahuje nepřiměřeného množství absencí
(rozumně vysvětlitelných a doložených) a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem
o zvolený obor. Nelze totiž bez dalšího důvodně tvrdit (viz vyjádření vedlejšího účastníka, bod 8), že
středoškolské studium s maturitou na soukromé obchodní akademii skýtá „automaticky“ větší šance

na trhu práce než uvedený technický učební obor bez maturity, a to ani tehdy, kdy absolvent takového
učebního oboru nezíská ihned po jeho absolvování v daném regionu zaměstnání odpovídající jeho
zaměření.
Jinakřečeno,jetřebaodlišitpřípadyrozhodováníovýživném,kdysejednáonezletilédítě,resp.dokonce
o dítě vykonávající povinnou školní docházku. V těchto případech musí být přiznávání výživného

odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte samozřejmě pravidlem. U dětí již zletilých je však třeba
na vyživovací povinnost nahlížet optikou výrazně odlišnou: zletilý jedinec by měl být zásadně schopen
se postarat sám o sebe a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn
konkrétními okolnostmi daného případu. Úkolem soudů je proto vyjádřit se též k tomu, zda daný typ
vzdělánípředstavujeještěpřípravunabudoucípovolání,anebosejdejižjenonadstandardnídoplňování

znalostí bez této návaznosti.“
V prejednávanej veci, žalobca navštevuje 1 - ročný kurz zastrešovaný agentúrou AZ Smart. Takýto
kurz sa nesprávne označuje aj nultým ročníkom vysokej školy, aj keď vysokou školou organizovaný nie
je. Účasť na takomto vzdelávaní preto nie je návštevou vysokej školy (aj v prípade, ak ho organizuje
samotnávysokáškola)alejekurzomvrámciceloživotnéhovzdelávaniaajehoúčastníciniesúštudentmi

(§ 60 ods.3 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách).
Ako vyplýva zo stránky www.žena-in.cz študenti „nultého ročníka“ nie sú v ČR
(ale ani v SR) účastníkmi sociálneho poistenia. Aby osoby navštevujúce takéto kurzy mali postavenie
študenta a boli teda nezaopatreným dieťaťom pre účely zákona č. 117/1995 Sb. o štátnej sociálnej
podpore (ČR) a účely zákona č. 600/2003 Z.z. o prídavku na dieťa (SR), tak agentúra AZ Smart

kombinuje odbornú prípravu na VŠ s akreditovanou výučbou cudzieho jazyka.
Podľa procesného súdu, vyššie uvedený „účelový“ spôsob zachovania statusu osoby ako
nezaopatreného dieťaťa, má vzťah iba k predpisom týkajúcim sa štátnych sociálnych dávok ale nie je
podstatný pre trvanie vyživovacej povinnosti rodiča k dieťaťu (ide o štúdiu pre štúdium).
V prejednávanej veci žalobca ukončil stredoškolské štúdium a na vysokú školu sa nedostal. Napriek

všeobecnému vzdelaniu u neho objektívne nastal stav schopnosti sa živiť a to aj vykonávaním napr.
nekvalifikovanej práce. Návštevu kurzu organizovaného agentúrou AZ Smart považuje súd za „účelový
luxus“, ktorý nemôže byť v neprospech povinného rodiča. Tento kurz nie je ničím iným ako doučovaním
- prípravou na prijímacie skúšky na VŠ, ktoré mohol žalobca absolvovať aj samoštúdiom, prípadne
doučovaním v mieste bydliska alebo v inom mieste SR za podstatne nižšie náklady ako je tomu v Prahe.

Výsledkom takéhoto doučovania totiž nie je zvýšenie vzdelania s možným ľahším uplatnením na trhu
práce ale iba príprava na prijímacie pohovory na VŠ.Na základe vyššie uvedeného má teda súd za to, že za obdobie od skončenia strednej školy žalobcovi
výživné nepatrí a teda jeho otec voči nemu vyživovaciu povinnosť nemá. V prípade úspešného
absolvovania prijímacích pohovorov na VŠ, však môže k obnoveniu vyživovacej povinnosti otca dôjsť.

O náhrade konania rozhodne súd po právoplatnosti rozhodnutia vo veci samej.

Poučenie:

Proti tomuto rozsudku možno podať odvolanie do 15 dní odo dňa jeho doručenia písomne v 3
vyhotoveniach na Okresný súd Prešov, pričom odvolanie musí mať náležitosti uvedené v ust. § 205 ods.
1 a 2 O. s. p..
Podľa § 205 ods. 1 O.s.p. v odvolaní sa má popri všeobecných náležitostiach (§ 42 ods. 3) uviesť, proti

ktorému rozhodnutiu smeruje, v akom rozsahu sa napáda, v čom sa toto rozhodnutie alebo postup súdu
považuje za nesprávny a čoho sa odvolateľ domáha.
Podľa § 205 ods. 2 O.s.p. odvolanie proti rozsudku alebo uzneseniu, ktorým bolo rozhodnuté vo veci
samej, možno odôvodniť len tým, že
a) v konaní došlo k vadám uvedeným v § 221 ods. 1,

b) konanie má inú vadu, ktorá mohla mať za následok nesprávne rozhodnutie vo veci,
c) súd prvého stupňa neúplne zistil skutkový stav veci, pretože nevykonal navrhnuté dôkazy, potrebné
na zistenie rozhodujúcich skutočností,
d) súd prvého stupňa dospel na základe vykonaných dôkazov k nesprávnym skutkovým zisteniam,
e) doteraz zistený skutkový stav neobstojí, pretože sú tu ďalšie skutočnosti alebo iné dôkazy, ktoré

doteraz neboli uplatnené (§ 205a),
f) rozhodnutie súdu prvého stupňa vychádza z nesprávneho právneho posúdenia veci.

Ak odporca dobrovoľne nesplní, čo mu ukladá vykonateľné rozhodnutie, navrhovateľ môže podať návrh
na vykonanie exekúcie podľa Exekučného poriadku.